Výroba a životní prostředí

Výraznou předností výroby skla proti jiným odvětvím je, že minimálně zatěžuje životní prostředí a nezatěžuje životní prostředí ani jako odpad.

Emise do ovzduší 
Podle Směrnice Integrované prevence a omezování znečištění (IPPC) 96/61/EC, změněné Směrnicí 2003/35/EC a stávající legislativy České republiky se sledují ve sklářském průmyslu emise: 
Tuhé znečišťující látky (TZL) 
Oxidy dusíku (NOX) 
Oxidy síry (SOX) 
Chlorovodík (HCl) 
Fluorovodík (HF) 
Oxid uhelnatý (CO) 
Kovů 2 (As, Se, Co, Cr, Ni, Cd) 
Kovů 3 (Pb, Sb, Cu, Mn, V, Sn)

Firmy sklářského průmyslu investovaly a investují do snižování emisí do ovzduší značné finanční prostředky. Průměrné emisní koncentrace dosažené na tavicích agregátech s plynovým vytápěním splňují emisní limity (mg/m3 při 13 % O2R) platné ve stávající legislativě České republiky. Celoelektrické tavicí agregáty jsou hluboko pod danými limity. Pokud se týká platnosti legislativy od 1. 1. 2010, kdy budou emisní limity přepočítávány na koncentraci mg/m3 při 8 % O2R, bude muset většina tavicích agregátů, s výjimkou celoelektrických, uvažovat s investicemi do likvidace TZL, NOX a případně halogenů. Investice na instalaci zařízení pro snížení emisí se mohou u jednotlivých provozovatelů pohybovat řádově v desítkách až stovkách milionů Kč.

Emise CO2 
Směrnicí 2003/87/EC ustavující schéma pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů jsou emise CO2 nejen sledovány, ale prostřednictvím mechanizmu obchodování s povolenkami regulovány. V České republice se systém obchodování s emisemi na období 2008 - 2012 k 31. 12. 2009 týká 15 provozovatelů s 19 zařízeními (jedná se o tavicí agregáty s kapacitou nad 20 t skloviny za den).

Zdrojem emisí CO2 je spalování zemního plynu (sklářské tavicí agregáty, přímotopy a sálače, kotle na ohřev vody) a tavení sklářských surovin (vápenec, soda, vysokopecní struska a grafit). Zemní plyn je považován za ekologické palivo z hlediska téměř nulové produkce emisí síry. Různými technickými a technologickými opatřeními se sklářský průmysl snaží spotřebu zemního plynu a tím i emisí CO2 snížit. Používané sklářské suroviny, zejména soda a vápenec, které produkují největší množství emisí CO2 z výše uvedených sklářských surovin, jsou základem pro výrobu skla. V současné době je z technologického hlediska nemožné nahradit tyto tradičně používané sklářské suroviny jinými, které by produkovaly nižší emise CO2, případně surovinami, které by neprodukovaly žádné emise CO2. 
Produkce emisí CO2 sklářského průmyslu patří svým podílem 0,9 % k nejmenším z celkového produkovaného množství emisí CO2 z průmyslových odvětví a energetiky.

Emise do vody 
Ve srovnání s dobou, kdy byl používán generátorový plyn zmizely hlavní problémy s odpadními vodami, např.fenolová voda i s pevnými odpady jako je škvára.

Vodní hospodářství tvoří základní součást všech sklářských a bižuterních provozů. Obecně lze říci, že emise do vodního prostředí jsou relativně nízké. Ve sklářském a bižuterním průmyslu je pouze několik specifických problémů s čištěním odpadních vod, které vyplývají z rozmanitosti sklářských a bižuterních výrob. V každém jednotlivém případě záleží na vstupních surovinách a postupu výroby, ze kterých se odvíjí technologie čištění odpadních vod.

Voda používaná k vlhčení kmene, mytí, v chladicích systémech, je velmi snadno upravitelná a lze ji zpětně použít.

Je nutné říci, že sklářský a bižuterní průmysl zvládl čištění odpadních vod od mechanických částic. Jsou zvládnuty technologie čištění odpadních vod od brusiv, skelného prachu, impregnačních médií, olejů, organických kapalin a odpadních plynů rozpuštěných ve vodě.

Pevné odpady 
Pevné odpady vznikající při výrobě skla a bižuterie lze rozdělit na odpady z předvýrobních operací (surovinové zbytky, odprachy z kmene), produkty výroby, které nelze expedovat jako finální výrobek (odřezky, odpady z přechodu na jiný výrobek, střepy, zmetky, rozbité výrobky apod.) a odpady z doprovodných operací, z čištění plynných a kouřových exhalací, rozprach, kaly z procesů čištění vod, kontaminovaný žáromateriál z vyměňovaných vyzdívek sklářských pecí apod.

Surovinové zbytky a odprachy z kmene vznikají při manipulaci a skladování a kde to kvalitativní požadavky dovolí, mohou se znovu zavést do procesu. Pokud materiál nemá dostatečnou kvalitu je likvidován.

U produktů, které nelze expedovat a kde je to možné, je dávána přednost recyklaci před jiným opatřením. Pokud recyklace není z technologických důvodů možná, je tento odpad likvidován. Likvidace odpadu je specifická pro jednotlivé výrobní obory.

Produkty z čištění plynných a kouřových exhalací, pokud to technologie výroby a požadavky na kvalitu skloviny dovolí, se opět vnášejí do kmene, v opačném případě se likvidují.

Odpad separovaný z odpadních vod se většinou nerecykluje a ukládá se na skládku. Hledají se způsoby jak recyklovat kaly vzniklé při broušení olovnatého křišťálu.

Značná část odpadu zdiva při bourání pece (kameny s obsahem zirkonu) se recykluje. Od používání chromových žáromateriálů vytvářejících nebezpečný odpad se upustilo. Odpad šamotových a dinasových cihel v závislosti na složení odpadu se buď dál využívá nebo likviduje.