Co je keramika?

Chemickým prvkem nejhojněji zastoupeným v zemské kůře je křemík, jehož oxid se v čisté formě jako křemen, ale zejména v podobě svých sloučenin - silikátů - na složení povrchové vrstvy naší planety podílí téměř 60%. Příznivých mechanických vlastností přírodních silikátových materiálů, zejména pevnosti, tvrdosti a tepelné odolnosti, ale i jejich estetického vzhledu si povšiml již pravěký člověk. Začal jich cílevědomě využívat nejprve v surovém stavu pro výrobu nástrojů a pomůcek a později na základě náhodných objevů vytvořil technologické postupy příprav nových "syntetických" silikátových hmot za použití tepelného zpracování. Nejprve zvládl výpalem jílových hmot výrobu keramiky, značně později tavení a tvarování skla a nejnověji pak výrobu dalších silikátových materiálů, jako maltovin, kompozitů apod.

Z mnoha archeologických nálezů je zřejmé, že keramické výrobky provázejí člověka od doby počátečního rozvoje jeho tvůrčích schopností. V některých obdobích jsou často jediným dokumentem jeho činnosti. Keramické materiály, které původně byly připravovány výhradně z přírodních surovin, jsou vlastně prvním syntetickým materiálem se specifickými vlastnostmi a vynikající stabilitou těchto vlastností. Dnešní keramika se od těch původních značně liší nejenom surovinovou skladbou a úrovní technologického zpracování, ale i výslednými vlastnostmi. Co však zůstává v platnosti, je základní definice keramického materiálu a technologické schéma jeho přípravy.

Keramika je definována jako materiál anorganický, nekovový, ve vodě prakticky nerozpustný a nejméně ze 30% krystalický. Výrobky z těchto materiálů zpravidla vznikají tak, že se při běžné teplotě ze surovinové směsi vytvarují tělesa, která po vysušení a výpalu při teplotách zpravidla nad 800ºC získají své typické materiálové vlastnosti. Ve zvláštních případech se tvarování provádí také při zvýšených teplotách eventuálně z taveniny s následující řízenou krystalizací.

Vlastnosti keramického materiálu jsou obecně složitou funkcí jeho surovinového i chemického složení a procesů při jednotlivých technologických operacích.

Z historie

První formy keramických předmětů vznikly dávno před počátkem našeho letopočtu, kdy vedle předmětů dřevěných a kamenných se staly pomůckami a nástroji člověka. Primitivní nádoby, ručně tvarované z přírodní zeminy měly tvar košíku nebo misky. Nejdříve byly pouze vysušené a teprve později se vypalovaly. Teplota výpalu byla v rozmezí 700 - 930ºC. Jejich střep má červenou nebo hnědou barvu. Je možné je považovat za nádoby zhotovené z prvního umělého materiálu na světě - keramiky.

Další vývoj keramické technologie a materiálů pro různá použití je možno velmi zjednodušeně popsat v následujících tabulkách.

Vývoj keramické technologie a materiálů v údobí před naším letopočtem

Letopočet	Úseky vývoje keramické technologie a materiálů
10000 - 3000 před naším letopočtem	Zhotovování keramiky s hrubozrnným, pórovitým křehkým střepem (z jílů s příměsí písku), na povrchu nádob je vytlačovaný provazový nebo rytý vzor.
5000 - 2000 před naším letopočtem	Dokončování nádob a povrchové úpravy se provádějí na tzv. pomalém kruhu (kruh byl otáčen rukou).
4000 před naším letopočtem	Počátek obchodu s keramickými předměty.
3000 před naším letopočtem	Objev a používání hrnčířského kruhu (tzv. rychlého) ve východní a jihovýchodní Evropě.
2000 - 1000 před naším letopočtem	Použití stavební keramiky, glazovaných cihel a fasádních obkladových tvarovek na středním východě.
1600 - 1500 před naším letopočtem	V Egyptě je vyspělá hrnčířská výroba.
221 - 206 před naším letopočtem	Zhotovení hliněných figur v životní velikosti (dynastie Čchin), použití olovnaté glazury nanášené na suchý střep s teplotou výpalu 700ºC.
206 před naším letopočtem až 220 našeho letopočtu	Vznik tvrdé keramiky s hutným střepem s celadonovou glazurou, která je primitivním předchůdcem porcelánu (dynastie východní Chan).

 

Vývoj keramické technologie a materiálů od počátku našeho letopočtu 
 

Letopočet	Úseky vývoje keramické technologie a materiálů
počátek letopočtu	Starý Egypt - vysoká řemeslná úroveň při zhotovování keramických nádob různého určení.
počátek letopočtu	Řecko - vznik pojmu keramika z původního názvu pohárů z dobytčích rohů a později pohárů z pálené zeminy - keramos a podle jména městské čtvrti v Athénách, kde sídlili hrnčíři - Kerameikos.
100 - 400	Říše Římská převzala tradice řecké a etruské keramiky, vznikla červeně glazovaná, slinutá a plasticky zdobená keramika -Terra sigillata.
od 375	Stěhování národů vyvolané nájezdem Hunů do Evropy zastavilo rozvoj keramiky.
618 - 907	Severní Čína (doba dynastie Tchang), počáteční stadium ve vývoji bílého porcelánu (v evropském smyslu).
9. století	Vznik stavební (užitkové) keramiky ve Španělsku (Maurové).
11. století	Vznik kameniny se solnou glazurou v Porýní.
13. století (1279 - 1368)	V jižní Číně (v době dynastie Jűan), vznikla keramika, přímý předchůdce evropského bílého porcelánu s namodralým tónem střepu a s průsvitnou - transparentní glazurou na povrchu.
14. století	Transport majoliky do Evropy ze středního východu přes ostrov Majorka (Mallorka). Majolika je keramika tzv. velkého ohně. Teplota výpalu byla vyšší než 960ºC. Na povrchu pórovitého střepu je opatřena barevnou (pigmentovanou) krycí glazurou bez malby. Vznik fajánse v Itálii ve městech Neapol, Urbino a Faenza. Fajáns je keramika se světlým nebo bílým pórovitým a opakním střepem s podkladní bílou glazurou. Malba byla prováděna pigmenty do nevypálené podkladní glazury.
15. století	Ve Florencii se začala používat na fajáns ciničitá a později olovnato ciničitá glazura.
16. století	V Norimberku se začaly vyrábět fajánsové kachle, červeně nebo zeleně glazované.
1368 - 1644	V Ting -Te - Čenu byly založeny císařské dílny na výrobu modrobílého porcelánu (dynastie Ming). Začala se používat kobaltová podglazurová dekorace.
1598	Japonci jako první získali čínské tajemství výroby porcelánu.
17. století	Ve Francii a v Nizozemí byla zahájena řemeslná výroba delftské fajánse opatřené bílou olovnato ciničitou glazurou. Ve Francii vznikl při výrobě fajánse i fritový porcelán (Rouen 1673). Poněkud odlišný vývoj keramiky probíhal v Anglii, kde John Dwigh podal patent na asijský porcelán (1671), byly to transparentní hrnčířské výrobky s málo pevným střepem.
18. století	V roce 1709 objevil J.F.Bőttger spolu s E.W. von Tschirnhausem složení a technologii výroby tvrdého porcelánu. Jeho výroba byla zahájena v manufaktuře v Míšni (1710). Ve Francii byl vyvinut měkký porcelán, Sévres (1756). V Anglii John Astbury a jeho syn Thomas začali vyrábět sheltonskou bělninu (1740) , keramiku s bílým vysoce pórovitým střepem s transparentní glazurou. Měkký porcelán, fritový a kostní byl objeven 1745. Thomas Freye zahájil jeho výrobu (1747). Výrobou bělniny (keramika přechodu mezi fajánsem a porcelánem) se proslavil Josiah Wedgwood (1730 - 1795).

Vývoj keramické technologie a materiálů na našem území 
 

Letopočet	Úseky vývoje keramické technologie a materiálů
neolit - mladší doba kamenná
5500	kultura s lineární keramikou
5000	kultura s vypíchanou keramikou
4700	kultura lengyelská
eneolit - pozdní doba kamenná
4000 - 2300	kultura nálevkovitých pohárů kultura se šnůrovou keramikou kultura zvoncových pohárů
starší doba bronzová	únětická kultura
300	Keltové znali hrnčířský kruh (rychlý).
od 375 našeho letopočtu	Stěhování národů.
5. století	Příchod Slovanů, jejich první nádoby byly max. 30 cm vysoké s širokým hrdlem, baňatým tělem a okrajem tvaru S.
9. století	Používání pomalého kruhu. Přenesení výroby dlaždic do Evropy, ve 12. století do Čech.
14. století	Používání hrnčířského kruhu (rychlého).
16. století	Výroba polokameniny v Dolním Slezsku tzv. boleslavské zboží (Boleslaviec - Bunzlau).
17. století	Habánská keramika - fajáns na Moravě a na Slovensku.
18. století	1740 se začal na Karlovarsku těžit surový kaolin, 1783 vznikla v Hranicích na Moravě první továrna na bělninu a v roce 1791 v Praze, první porcelánka vznikla v Horním Slavkově 1792, surový kaolin se začal na Karlovarsku primitivně plavit 1793, v tomtéž roce vznikla druhá porcelánka v Klášterci n. Ohří.
19. století	1815 bylo zdokonaleno plavení kaolinu, 1865 vznikla porcelánka v Dubí, 1873 byla zahájena těžba kaolinu v Chlumčanech, 1883 byla založena keramická továrna v Rakovníku, 1882 v Horní Bříze, 1898 byla zahájena výroba pórovinových obkládaček v Rakovníku, 1890 byla zahájena keramická výroba v Duchcově (nejdříve terakota a potom figurální porcelán), 1894 byl postaven keramický závod v Podbořanech, 1897 byla zahájena výroba elektrotechnického porcelánu v Merklíně u Karlových Varů, 1898 byla zahájena těžba na borovansko-ledenickém ložisku.
20. století	1912 vznikly Dobřanské kaolinové a šamotové závody a.s.,1913 byla v Chlumčanech uvedena do provozu továrna na šamotové výrobky, v tomtéž roce se začalo s výrobou tepelně izolačních materiálů v Calofrig Borovany, 1914 byla v Chlumčanech uvedena do provozu továrna na výrobu obkládaček a dlaždic.

 

Výroba keramiky v českých zemích

V českých zemích byly prvními obory výroby keramiky hrnčířství a později kamnářství a výroba pálených cihel. Doklady o tom nacházíme v archeologických památkách různého stáří na mnoha místech.

V 19. století, když nastal obecně intenzivní rozvoj průmyslových výrob, se vytvořily podmínky i pro vznik průmyslu keramického, který se soustředil především do oblastí s bohatými ložisky vhodných surovin. V tomto směru nabízela u nás nejpříznivější možnosti oblast západních Čech s vydatnými výskyty kvalitních kaolínů a jílů. Proto právě zde vznikly keramické výrobní podniky, které produkovaly výrobky vysoké jakosti a získaly tak důvěru odběratelů a staly se základem dlouhodobých tradic. Ty se pak přenesly i na další výrobní závody keramického průmyslu v ostatních částech státu. Na začátku platilo, že každý výrobce se snažil vyrábět co nejširší sortiment. Důvodem byla na jedné straně převážně ruční výroba a minimální specializace technologického zařízení, Na straně druhé to byla málo rozvinutá doprava, která se cenou podílela do značné míry na ceně výrobku.

S postupným rozvojem znalostí o surovinách a jejich úpravě, rozvojem technologie výroby a přechodem na větší objemy výroby byla nutná specializace. Výrobci opouštěli některé výroby, jiní ji naopak vyhledávali a tak došlo na specializaci a zvyšování objemu výroby v jednom závodě, případně na jedné výrobní lince.